Co napsat k fotkám? Journaling ve scrapbooku

Fotka ukáže, jak to vypadalo. To, co k ní napíšeš, poví, kdo tam byl, co se stalo a proč sis ten okamžik chtěla uchovat. Scrapbookerky tomu říkají journaling a pro spoustu lidí je to nejtěžší část stránky. S pár stálými otázkami a několika šikovnými triky se ale na papír skoro vždycky něco dostane.

Co je journaling a proč na něm záleží

Journaling je všechno, co ke stránce přidáš slovy: jméno, datum, popisek o jedné větě, seznam nebo celý příběh. Může připomínat deník, ale nemusí. Spolu s fotkami, nadpisem, embellishments (ozdobami) a pozadím patří k základním částem stránky.

Kdo otevře album, podívá se nejdřív na fotky a pak hledá slova. Bez textu jen hádá, a za pár let to platí i pro tebe. Spousta scrapbookerek to zná: stránka, kterou udělaly až po letech, se dvěma dětmi tak podobnými, že už nikdo s jistotou neví, kdo je na fotce. Co ti teď připadá samozřejmé, zapomeneš rychleji, než si myslíš.

Začni pěti otázkami

Nevíš, kde začít? Polož si pět otázek, které používají scrapbookerky po celém světě. V angličtině se jim říká pět W.

1. Kdo je na fotce? Napiš jména, i když jsou pro tebe úplně jasná.
2. Co se dělo? Karnevalový kostým bez vysvětlení snadno vypráví úplně jiný příběh.
3. Kde to bylo? Ne každé místo se dá poznat. Zapiš si vesnici, dům nebo kemp.
4. Kdy to bylo? Přesné datum je fajn, ale stačí i rok nebo roční období. Když nevíš, napiš třeba „léto, někdy na začátku devadesátek“. Možná to později někdo doplní.
5. Proč jsi tu fotku pořídila? Ta odpověď často sama o sobě je tím příběhem.

Když si nepamatuješ podrobnosti, podívej se do diáře nebo do zpráv, které jsi tehdy posílala, nebo si v telefonu zobraz datum a místo fotky. Některé scrapbookerky si proto každý den vedou krátký seznam toho, co dělaly, aby se později měly čeho chytit.

U starých rodinných fotek je to jinak. Zeptej se strýců, tet a prarodičů, co si pamatují, hledej ve starých dopisech a výstřižcích a zapiš si i drobnost, kterou někdo vyprávěl na oslavě narozenin. Na zadní stranu vytištěných fotek napiš lehce měkkou tužkou k okraji jméno a datum, aby se ty informace neztratily. Pokud tužka na hladké zadní straně nepíše, napiš to na kartičku k fotce.

Když nevíš, co napsat

Prázdné místo, kam patří text, dokáže člověka úplně zablokovat. Pomáhá nebrat to jako slohovku. Vyber si formu a slova pak často přijdou sama.

• Jedno slovo na začátek. Napiš „dnes“ nebo „právě teď“ a dokonči větu. Stejně fungují razítka a samolepky se slovem nebo otázkou: stačí jen odpovědět.
• Seznam. S pomlčkami, číslovaný nebo jako abeceda, kde ke každému písmenu napíšeš něco o člověku nebo o dni. Tak toho rychle zachytíš hodně na malém prostoru.
• Časová osa. Může to být jeden den od snídaně po večerku, nebo řada let, třeba všechny první školní dny za sebou.
• Rozhovor. Zapiš doslova, co kdo řekl. Hlavně poznámky malých dětí jinak rychle zapomeneš.
• Citát nebo verš z písničky. Nech ho stát samotný, nebo ho použij jako odrazový můstek pro vlastní věty.
• Humor. Kdo nemusí být slavnostní, píše snáz.
• Předej pero. Nech něco napsat své dítě, partnera nebo babičku. Na stránce pak zazní jiný hlas a takové písmo se později často stane jednou z nejdražších věcí v celé knize.

Pořád to nejde? Napiš si nejdřív na kus papíru bez ladu a skladu všechno, co tě napadne. Pak vyber dvě nebo tři věty, které ten okamžik vystihují nejlíp.

Kolik psát a z čího pohledu?

Žádné pravidlo pro to, kolik napsat, neexistuje. U fotky kytice tulipánů možná stačí nadpis s datem. Okamžik, který tě dojal, si zaslouží odstavec. Ne každá stránka potřebuje hodně textu a v albu o jedné cestě nemusíš na každé stránce znovu vysvětlovat, kde jsi byla.

Důležitější než délka je, co napíšeš. „My na pláži“ neřekne nic, co by fotka už neukazovala. Piš radši o tom, co zůstalo mimo záběr: co se stalo těsně před fotkou, co jste dělali potom, jak to vonělo nebo znělo. Konkrétní detaily řeknou víc než velká slova. „Celé odpoledne s sebou tahal láhev vody na litr a půl“ si zapamatuješ líp než „byl tak roztomilý“.

A pak úhel pohledu. Každý má svou atmosféru:

• Já: vyprávíš, jak jsi to prožívala ty. Je to osobní a sama se tak taky jednou objevíš v knize.
• Ty: píšeš člověku na fotce, jako krátký dopis. Krásně to funguje v albu pro dítě nebo jako dárek.
• On nebo ona: vyprávíš to jako zprávu. Je to klidnější a neutrálnější a hodí se to do rodinného alba se starými fotkami.

Na každé stránce si vyber jeden úhel pohledu a drž se ho. Střídání v jednom textu působí neklidně.

Jak udělat místo pro text

Většina scrapbookerek nejdřív navrhuje a píše až nakonec. To je v pořádku, jen se pak někdy ukáže, že na text nezbylo místo. Pokud už víš, že k fotce patří příběh, napiš si ho nejdřív nanečisto. Uvidíš, kolik místa potřebuješ, a rovnou s ním počítáš při skládání stránky.

Tahle místa fungují skoro vždycky:

• Journalingová kartička vedle fotky nebo pod ní, z cardstocku (pevného jednobarevného papíru) nebo ze zbytku designového papíru.
• Proužek pod fotkou. Podložku, tedy papírový rámeček za fotkou, udělej dole asi o 7 až 10 mm širší než po stranách, aby se tam vešel krátký popisek.
• Klidná, prázdná část stránky. I volné místo je dobré místo pro slova.
• Úzké proužky s pár slovy, když nepotřebuješ celý příběh.

Nejlíp je psát na samostatnou kartičku a nalepit ji až ve chvíli, kdy je hotová. Když se něco pokazí, uděláš novou kartičku, ne novou stránku. Pro rovné řádky si tužkou a pravítkem natáhni tenké linky a po zaschnutí inkoustu je vygumuj. Pokud se text musí vejít do pevně daného pole, vyzkoušej si to nejdřív na papíře nanečisto, ať víš, kolik se tam vejde.

Radši píšeš na počítači? Vyber dobře čitelné písmo, které není moc malé, třeba kolem 11 až 12 bodů, a na jedné stránce použij nejvýš dva fonty. Spousta scrapbookerek to kombinuje: fakta na počítači a jednu větu rukou. I když se ti tvoje písmo nelíbí, právě ono dělá stránku osobní. Používej pero s voděodolným inkoustem a vyzkoušej ho nejdřív na zbytku stejného papíru.

Když chceš napsat víc, než se vejde

• Zkrať text. Vyškrtni, co fotka už ukazuje, a nech si věty, které si opravdu chceš uchovat.
• Uprav návrh. O jednu fotku méně nebo menší fotka dá příběhu prostor.
• Schovej text. Do malé obálky (šikovný formát je C7 nebo C8), pod chlopeň nebo na kartičku, kterou vytáhneš z kapsičky, se vejde i dlouhý text. Jména a datum ale napiš viditelně přímo na stránku.
• Přidej stránku. Dej fotky vlevo a příběh vpravo, aby spolu tvořily dvoustranu: dvě stránky, které k sobě patří.
• Celkový příběh vyprávěj jen jednou. Úvodní stránka na začátku alba s tím, kde a kdy to bylo, ti ušetří opakování na všech dalších stránkách.

Otázky, které fungují vždycky

Polož si tenhle seznam k pracovnímu stolu nebo ho nalep na začátek knihy. Vyber si jednu otázku, upřímně na ni odpověz a tvůj journaling je na papíře.

• Proč jsem v tu chvíli sáhla po foťáku?
• Co se stalo těsně před touhle fotkou nebo hned po ní?
• Co kdo řekl a jak to znělo?
• Co na fotce nevidíš, ale já si to pamatuju?
• Co chci, aby o tom někdo věděl, až to sama nebudu moct vyprávět?
• Jak v tomhle období vypadal obyčejný den?
• Co si o tom mysleli ostatní, jejich vlastními slovy?
• Čemu jsme se smáli?
• Co je teď úplně běžné, ale později to bude působit výjimečně? Třeba písničky v rádiu, zprávy toho týdne nebo to, co bylo na stole.
• Co jsem se z toho naučila nebo čeho si teď víc vážím?
• Co bych si ráda přečetla za deset let?

Obyčejné dny si slova zaslouží stejně jako velké události. Úterní ráno u snídaně je za dvacet let často přesně ten příběh, který hledáš. Začni dnes u jedné stránky s pěti otázkami a uvidíš, co dalšího se vynoří.