Jak vznikla koláž: od Picassa a Braqua po Hannah Höch

Když si v journalu přes sebe nalepíš proužek novin, účtenku a květinu z časopisu, děláš něco, co se před více než sto lety považovalo za malou revoluci. Koláž je dnes tak běžná, že zapomínáme, že ji jednou někdo udělal poprvé. Její historie je překvapivě zábavná a dá ti pár užitečných nápadů pro tvoje vlastní stránky.

Odkud pochází to slovo

Slovo koláž pochází z francouzštiny. Sloveso coller znamená lepit a colle je lepidlo. Samo slovo tedy neříká nic víc než: něco nalepeného.

Umělci, kteří techniku proslavili, používali nejdřív jiný výraz: papier collé, lepený papír. Až později se z koláže stalo souhrnné označení pro všechno, co nalepíš na podklad, ať je to papír, látka, fotky nebo drobné předměty. Když dílo výrazně vystupuje do prostoru, mluví se spíš o asambláži.

Surrealista Max Ernst později suše poznamenal, že koláž nedělá lepidlo. Něco na tom je. Nejde o lepení, ale o to, co se stane, když vedle sebe postavíš věci, které k sobě nepatří.

Stříhalo a lepilo se už po staletí

Picasso a Braque bývají často označováni za vynálezce koláže, ale stříhání a lepení je mnohem starší. Japonští kaligrafové už kolem 12. století psali své básně na listy složené z trhaného a barveného papíru, někdy se zlatem a stříbrem. V Číně se rozvinulo umění vystřihování z papíru.

V Evropě lidé po staletí lepili do alb všechno možné. V 18. století začala Angličanka Mary Delany ve dvaasedmdesáti letech vytvářet botanické „mozaiky“ z drobounkých kousků barevného papíru. Udělala jich skoro tisíc. V 19. století viktoriánské dámy vystřihovaly fotografie a lepily je do kreslených nebo malovaných kulis, a to desítky let před kubisty. A valentýnky, alba na výstřižky a památníčky byly plné vystřižených obrázků.

K tomu, že se tohle všechno dlouho považovalo za domácí ruční práci, a ne za umění, se ještě vrátíme.

Papier collé u Picassa a Braqua

V roce 1912 se v malířství něco stalo. Pablo Picasso a Georges Braque tehdy úzce spolupracovali na kubismu, způsobu malby, který rozkládá předměty do ploch a ukazuje je z více stran najednou.

Na jaře 1912 vytvořil Picasso malé zátiší, do kterého nalepil kus voskovaného plátna potištěného vzorem proutěného sedáku židle. Kolem oválného plátna položil provaz jako rám. Skutečný kus reality uprostřed obrazu: to bylo nové.

Později téhož roku uviděl Braque v obchodě tapetu napodobující dřevo. Koupil roli, vystřihl z ní kousky a nalepil je na kresbu uhlem s mísou ovoce a sklenicí. To se považuje za první papier collé. Picasso byl hned nadšený. V následujících měsících jich spolu vytvořili desítky, s novinovými stránkami, etiketami, notami, cigaretovými papírky a hracími kartami.

Proč to bylo tak výjimečné? Malíř vždycky napodoboval skutečnost barvou. Teď byl na plátně skutečný kus novin se skutečnými písmeny. Novinový papír byl zároveň plochou v kompozici, kouskem šedi, i odkazem na zprávy toho dne. Hra mezi tím, čím něco je, a tím, co představuje, udělala z koláže vážnou uměleckou formu.

Dada: stříhání jako protest

Během první světové války se v Curychu sešla skupina umělců, kteří chtěli zesměšnit válku, měšťanský řád i samotné umění. Říkali si Dada. Začalo to v roce 1916 v Cabaretu Voltaire. Hans Arp nechal pracovat náhodu: pouštěl útržky papíru a lepil je tam, kam dopadly.

Dada se rychle rozšířilo do Berlína a tam koláž zostřila. Umělci vystřihovali fotky z novin a časopisů a dávali je do nové, často trpké souvislosti. Říkali tomu fotomontáž. Berlínští dadaisté se nepovažovali za umělce, ale za montéry: lidi, kteří skládají dohromady to, co už existuje.

Hannah Höch: nůžky jako ostrý nůž

Nejznámější ženou v tomto okruhu je Hannah Höch (1889–1978). Spolu s Raoulem Hausmannem rozvinula fotomontáž a považuje se za jednu z jejích vynálezkyň.

Její nejznámější dílo má název, který je sám o sobě koláží: Schnitt mit dem Küchenmesser Dada durch die letzte Weimarer Bierbauchkulturepoche Deutschlands, zhruba „Řez kuchyňským nožem Dada skrz poslední výmarskou pivně-břichatou kulturní epochu Německa“. Je to velké, rušné dílo plné vystřižených hlav politiků, vojáků a umělců, mezi nimiž jsou stroje, davy a jednotlivá písmena.

Nápadný je ten kuchyňský nůž. Höch záměrně použila domácký obraz a léta pracovala v nakladatelství, kde dělala vzory ručních prací pro ženské časopisy. Vystřihovala z ženských časopisů, módních obrázků a vyšívacích vzorů a dávala je vedle obrazů moci a techniky. Ukazovala tak, jak média zobrazují ženy, a zpochybňovala novou ženu dvacátých let. Navzdory svému talentu se jí v rámci Dada dostávalo menšího uznání než jejím mužským kolegům.

Kurt Schwitters a Merz

V Hannoveru pracoval po svém Kurt Schwitters (1887–1948). Sbíral to, co ostatní vyhodili: lístky na tramvaj, etikety, kousky kartonu, provázky, nitě, knoflíky, obaly. Dělal z nich koláže klidně a pečlivě poskládané, spíš poetické než agresivní.

Svou tvorbu nazval Merz. Slovo pocházelo z vystřiženého inzerátu jedné banky, ve kterém ze slova Kommerz zbyl jen tenhle kousek. Pro Schwitterse se Merz stalo víc než jménem. Znamenalo celý způsob práce: materiálem může být cokoli a umělec mu dá nové místo.

Šel stále dál. Ve svém domě v Hannoveru léta stavěl Merzbau, koláž, která přerostla v prostor, jímž se dalo projít. Ta se za druhé světové války ztratila a známe ji už jen z fotografií a rekonstrukcí.

Když děláš junk journal z účtenek a obalů, máš k Schwittersovi blíž, než si možná myslíš.

Femmage: ženy a tradice koláže

V sedmdesátých letech se na tuhle historii znovu podívaly dvě americké umělkyně, Miriam Schapiro a Melissa Meyer. Ptaly se, proč se koláž začala považovat za umění až ve chvíli, kdy ji dělal Picasso. Ženy stříhaly, lepily, vyšívaly, sbíraly a šily už po staletí. Šily quilty ze zbytků látek, dělaly alba na výstřižky, alba, valentýnky a zdobené krabičky.

Schapiro a Meyer daly této praxi jméno: femmage. Je to spojení slova femme, žena, a přípony z koláže a montáže. Popsaly ho na konci sedmdesátých let v eseji. Femmage spojuje papír a obraz s domáckými materiály jako látka, krajka, knoflíky a stehy a dělá z každodenního života téma i způsob práce.

Proč je jejich myšlenka tak silná: staví scrapperku, quilterku i ženu s albem výstřižků do stejné řady jako velká jména. Rozdíl nikdy nebyl v technice, ale v tom, kdo směl dělat umění.

Od uměleckého díla k journalu

Po druhé světové válce se koláž používala všude: v pop artu, v mail artu, v knižních ilustracích i v reklamě. S počítačem se stříhání a vkládání dostalo jako slova do každého menu. Ručně dělaná koláž přitom zůstala, v umění i mimo něj.

Art journal a junk journal jsou přímými dědici všech těchto směrů. Pracuješ s nalezeným materiálem, vrstvíš, necháváš vidět okraje, kombinuješ obraz a text. Jen to nevisí na zdi muzea, ale je to v knize, kterou otevřeš.

Co se můžeš od těchto umělců naučit

• Používej skutečné věci. Lístek, kus tapety nebo obálka řeknou víc než jejich obrázek. Picassův kus voskovaného plátna funguje, protože je skutečný.
• Dávej vedle sebe protiklady. Höch spojovala domácké s politickým, měkké s tvrdým, a to dělalo její práci silnou. Módní obrázek vedle jízdenky na vlak vytvoří příběh.
• Podívej se na svůj odpad. Schwitters ukázal, že vyhozený materiál má výpovědní sílu. Schovávej si krabičku na účtenky, etikety a obaly s pěkným písmem.
• Nech vidět okraje. Natržené a nahrubo stříhané okraje ukazují, že je něco nalepené, a právě v tom je to kouzlo.
• Používej slova jako obraz. Jednotlivá písmena a kousky novin jsou u kubistů šedé plochy a zároveň text. Pár vystřižených slov může být tvůj journaling.
• Přemýšlej o souvislostech. Obraz mění význam podle toho, co leží vedle něj. Než něco nalepíš, zkus to nejdřív posouvat.
• Ber svou tradici vážně. To, co děláš u stolu s nůžkami a lepidlem, dělaly ženy už po staletí. Není to tvoření pro zabavení, je to řemeslo.

Zkus zítra položit vedle sebe tři věci, které spolu nemají nic společného: etiketu, fotku a slovo z novin. Posouvej je, dokud se něco nestane. Tak to v roce 1912 začalo také.