Od commonplace book k památníku: předchůdci scrapbooků

Scrapbook, jak ho známe dnes, s papíry 30,5 × 30,5 cm a krabicí plnou embellishments, je mladý. Myšlenka za ním je ale stará celá staletí: prázdná kniha, kterou plníš tím, co si chceš zapamatovat. Když zalistuješ historií, narazíš na celou rodinu sběratelských knih. Některé jsou dodnes v archivech, jedna nejspíš leží u tvé mámy na půdě.

Commonplace book: kniha plná přečtené moudrosti

Commonplace book je osobní zápisník, do kterého sbíráš, na co někde narazíš a co si chceš schovat. Citáty z knih, rčení, básně, recepty, dopisy, poznámky, někdy tabulku nebo početní příklad. Název pochází z klasické rétoriky, v níž byla „obecná místa“ ustálená témata, pod která se řadily argumenty a příklady.

Rozdíl oproti deníku je důležitý. Deník běží podle data a je o tobě. Commonplace book je řazený podle témat a je o tom, co přinášíš zvenčí: láska, víra, politika, zdraví nebo jakékoli nadpisy, které si sám vymyslíš. Je to nástroj, jak si věci pamatovat a znovu je najít.

Tento zvyk je starý mnoho staletí a oblíbený se stal hlavně od renesance. V Anglii i jinde si takovou knihu vedli studenti, učenci a čtenáři, kteří si chtěli hodně uchovat. Někteří lidé si ji vedli celý život. Filozof John Locke dokonce popsal vlastní metodu, jak takovou knihu uspořádat a opatřit rejstříkem, aby se dal citát najít i po letech.

Později do nich přibyly i výstřižky, kresby a sušené květiny. Tady se začíná rýsovat linie ke scrapbooku. Kdo si dnes vede journal s krásnými větami z knih, dělá vlastně přesně totéž.

Album amicorum: přátelství na papíře

Druhým opěrným bodem je album amicorum, latinsky kniha přátel. Německy se mu říká Stammbuch, ve staré nizozemštině také vriendenboek nebo vrundboeck.

Zvyk vznikl kolem poloviny 16. století, s největší pravděpodobností na univerzitě ve Wittenbergu, Lutherově městě. Studenti žádali své učitele a spolužáky o podpis, citát nebo rčení do své knihy. Nejdřív se psalo na prázdné stránky bible nebo tištěné knihy. Nakladatelé poptávku zaznamenali a začali tisknout knihy s prázdnými stránkami navíc a pak i malé knížky jen s prázdnými listy.

Příspěvek měl pevné části. Pozdrav, báseň nebo citát, místo a datum, osobní motto a jméno pisatele, často s jeho fakultou a rodištěm. Mnoho příspěvků končilo formulí, která říkala zhruba: napsal jsem to, abys na mě myslel.

Čeho si člověk často všimne: text byl obvykle vpravo a vlevo zbývalo místo na obrázek. Malovaný rodový erb, kresba perem, vystřihovánka, později i vlepené obrázky. Kdo neuměl kreslit, mohl si v 18. století koupit předtištěné lístky s rytinou univerzitního města nebo výjevem ze studentského života. V pozdějších albech se objevily i vyšívané okraje, prameny vlasů a lisované květiny.

Studenti putovali z univerzity na univerzitu a svá alba si brali s sebou. Album se tak stalo víc než vzpomínkou. Podpis známého profesora fungoval jako doporučení na další univerzitě, něco jako seznam referencí dávno předtím, než se tak tomu začalo říkat.

Zvyk byl silný hlavně v německy mluvících zemích, v Nizozemí a ve Skandinávii. I v Nizozemsku se dochovala alba amicorum ze 16. století s příspěvky v nizozemštině, francouzštině a latině. Velkou sbírku jich uchovává Královská knihovna (Koninklijke Bibliotheek) v Haagu.

Od knihy přátel k památníku

Koncem 17. století zvyk upadal, ale v 18. a 19. století se vrátil, tentokrát i mezi měšťany a ženami. Oblíbené se staly volné listy v kazetě, aby mohlo psát víc přátel najednou. V 19. století se kniha přátel stále častěji stávala věcí mladých žen a později dívek.

Odtud pochází památník, nizozemsky poesiealbum. Tento nizozemský název je prý veselé nedorozumění. První knížky pocházely z Německa a na obálce nesly slovo Poesie, německy poezie. V Nizozemsku se to vyslovovalo s „u“ jako ve slově poes (kočka), a tak už to zůstalo.

Ten vzorec možná znáš. Dítě, většinou holčička školního věku, půjčuje svůj památník rodině, kamarádkám a paní učitelce. Vpravo přijde básnička, často opsaná z jiného památníku, s podpisem jako „na památku od tvé kamarádky“. Vlevo přijde obrázek do památníku a písmena se zdobí.

I památník vypráví o své době. V 19. století čteš hlavně napomenutí, ať žiješ ctnostně a bohabojně. Vplížit se do něj mohla i politika, jako v německých albech ze 30. a 40. let. Později byl tón volnější a hravější.

Lesklé obrázky a viktoriánská alba výstřižků

Obrázky do památníku mají vlastní historii. V 19. století umožnila barevná litografie levně tisknout zářivě barevné obrázky. Andílky, květiny, děti, zvířata, ptáky, motýly. Tiskly se na archy a vysekávaly se v reliéfu, aby šly snadno vyloupnout. V Nizozemsku se jim říká glansplaatjes nebo poesieplaatjes, v Německu Glanzbilder nebo Oblaten, v Dánsku glansbilleder.

Viktoriánské dámy a děti je sbíraly do alb výstřižků spolu s reklamními kartičkami, přáníčky, výstřižky z novin a časopisů, básněmi a recepty. Takové album má blízko k tomu, čemu dnes říkáme scrapbooking: nejen psát, ale stříhat, aranžovat a lepit. S nástupem fotografie se v nich objevily i fotky, nejdřív v knihách přátel a později ve vlastních albech.

Lepení bylo tehdy otrava s kelímkem lepidla a štětcem. Mark Twain, zapálený sběratel výstřižků, si proto nechal patentovat album s lepidlem naneseným přímo na stránce, které stačilo navlhčit. Stalo se z něj obchodní úspěch.

Grangerizing: kniha, která praská ve švech

Trochu zapomenutou odbočkou je grangerizing, kterému se říká také dodatečné ilustrování. Je pojmenované po Jamesi Grangerovi, anglickém duchovním, který v 18. století vydal biografické dějiny Anglie. Čtenáři k nim začali sami shánět portréty zmiňovaných osob a vkládali je do knihy.

Sběratelé z toho udělali sport. Kupovali grafiky, portréty a rytiny, někdy je vystřihovali z jiných knih a nechávali knihu znovu svázat se vším tím materiálem navíc. Jednosvazková kniha tak mohla narůst v řadu tlustých svazků. Mezi milovníky knih to proto mělo špatnou pověst: kvůli jedné vylepšené knize se někdy zničily jiné.

Ten princip zná každý scrapbooker. Vezmeš něco, co už existuje, a uděláš to svým tím, že přidáš obrázky a papír. Altered book, existující kniha, kterou polepíš a pomaluješ, až z ní je tvůj vlastní journal, je jeho moderní bratranec.

Proč jsou tyto knihy dnes tak cenné

Co bylo kdysi osobní upomínkou, je dnes pramenem pro historiky. Album amicorum ukazuje, kdo koho znal, kde a kdy. Můžeš podle něj sledovat cestu studenta po Evropě a vidět, které profesory navštívil.

Knihy ukazují rukopisy z nejrůznějších dob a to, jak se lidé podepisovali, když nešlo o úřední dokument. Ukazují, kteří básníci a jaká rčení byli v módě, co lidé považovali za důležité a jak přemýšleli o přátelství. Po zakázaných studentských spolcích se někdy dochovaly stopy hlavně v takových albech, občas i v šifře.

Pro památníky a alba výstřižků platí totéž v menším měřítku. Ukazují, jaké básničky si děti psaly, jaké obrázky se daly koupit a co se v určité době považovalo za normální. Muzea a archivy je proto sbírají a nejraději je uchovávají jako celek, protože i pořadí a složení něco vypráví.

Co si z toho vzít pro vlastní knihu

Na těchto předchůdcích je krásné, jak ukazují, že se vlastně změnilo jen málo. Lidé si vždycky chtěli uchovat, co se jich dotklo, a sdílet to s těmi, které měli rádi.

• Připiš, kdo, kde a kdy. Co je pro tebe samozřejmé, bude za sto let první, co bude chtít někdo vědět.
• Nech ostatní psát do své knihy. Stránka návštěvní knihy na narozeninách je album amicorum v malém.
• Sbírej i slova. Stránka s větami z knih, které se tě dotkly, je commonplace book.
• Svůj starý památník dobře uchovej: v suchu, ve tmě a ne v uzavřeném igelitovém sáčku nebo PVC obalu.

Kdo někdy napsal básničku do cizího památníku, stojí v dlouhé řadě. Ta začala u studenta ve Wittenbergu, který požádal svého profesora o rčení.