Kdo je na staré fotce a kdy vznikla

Tu krabici zná každý. Fotky lidí ve svátečním, svatba před kostelem, malý kluk na tříkolce. Nikdo na ně nikdy nic nenapsal, protože tehdy to ještě všichni věděli. Kdo na nich je a kdy vznikly, se ale často dá zjistit. Chce to trochu pátrání, lupu a hlavně lidi, kteří si to ještě pamatují.

Začni u rodiny, a začni hned

Nejlepší zdroj není v archivu, ale u kuchyňského stolu. Strýcové, tety, stará sousedka: poznají tváře, domy a příležitosti, které jsou pro tebe neznámé. To vědění odchází s nimi, a rychleji, než si myslíš.

Pár věcí takový rozhovor usnadní:

• Vezmi s sebou malou hromádku, deset nebo dvacet fotek, ne celou krabici.
• Ukazuj fotky na papíře nebo na tabletu, kde se dá přiblížit. Starší lidé často někoho poznají, až když vidí obličej zvětšený.
• Ptej se otevřeně. Nejen kdo to je, ale taky: kde to bylo, co se slavilo, kdo asi tu fotku pořídil?
• Všechno si hned zapisuj, i to nejisté. „Nejspíš teta Riek, možná její sestra“ je víc než nic.
• Pokud s tím všichni souhlasí, nahrávej si rozhovor. Příběhy, které zazní jen tak mimochodem, bývají později nejcennější.

Ptej se taky různých příbuzných zvlášť. Jeden zná jména, druhý ví, kde stál dům. Pokud si odporují, zapiš si obě verze.

Počítání s roky narození

Když víš, kdo na fotce je, máš často už i časové období. Zásnubní fotka někoho, kdo se narodil v roce 1925, bude zhruba ze čtyřicátých let. Dítě, které vypadá na šest let, ti dá docela přesný odhad, pokud znáš rok narození.

Funguje to i obráceně. Máš skupinovou fotku, na které poznáš jednoho člověka? Odhadni, na kolik let vypadá. To ti dá směr pro ostatní lidi na fotce: komu z rodiny by tehdy odpovídal věk?

Druh fotky toho prozradí hodně

Otoč fotku a prohlédni si ji jako předmět. Formát, karton i úprava se v průběhu času měnily, a to pomáhá při datování.

• Malé portréty na pevném kartonu, zhruba velikosti vizitky, patří hlavně do druhé poloviny 19. století. Větší portréty na kartonu, takzvaný kabinetní formát, přišly o něco později a vydržely až do počátku 20. století.
• Fotky ve formě pohlednice, s kolonkou pro adresu na zadní straně, byly oblíbené v prvních desetiletích 20. století.
• Fotky se zoubkovaným okrajem uvidíš hlavně kolem padesátých a šedesátých let.
• Čtvercové barevné fotky s bílým okrajem a barvami posunutými do červena nebo oranžova často ukazují na šedesátá a sedmdesátá léta.
• U fotek z druhé poloviny 20. století bývá na zadní straně nebo na okraji někdy měsíc a rok, natištěný fotolabem, který fotku vyvolal. Dívej se pozorně, ten text bývá hodně malý.

Takové znaky ti dají časové období, ne přesné datum. Lidé si fotky taky dlouho schovávali a staré portréty si někdy nechávali znovu vytisknout. Ber to jako vodítko, spolu se vším ostatním.

Fotograf jako stopa

U starých ateliérových portrétů bývá na přední nebo zadní straně kartonu často jméno fotografa, s místem a někdy i adresou. To je k nezaplacení. Fotografové se stěhovali, krachovali nebo předávali živnost dál a jejich adresy se měnily. Když víš, kdy fotograf sídlil na určité adrese, víš taky zhruba, kdy fotka vznikla.

Tyhle údaje najdeš ve starých adresářích, v novinových inzerátech a někdy v přehledech fotografů, které vedou archivy nebo muzea. Místo ateliéru ti navíc prozradí, kde rodina tehdy bydlela nebo byla na návštěvě.

Oblečení, účesy a pozadí

Móda je známé vodítko, ale buď s ní opatrná. Na venkově a u starších lidí móda často o roky zaostávala a sváteční šaty se nosily dlouho. Oblečení ti spíš napoví desetiletí než konkrétní rok.

Všímej si hlavně věcí, které se rychle měnily: délky sukní, tvaru rukávů, klobouků, účesů, brýlí. Pomůže lupa. Dívej se taky na pozadí. Auta, kola, výlohy, pouliční lampy a reklamní tabule se dají často dobře datovat. Rozpoznatelnou budovu nebo ulici můžeš porovnat se starými fotkami toho místa v nějaké fotobance.

U fotek školních tříd, spolků nebo sportovních týmů se vyplatí prohlédnout si lupou každý obličej. Často je někde cedule nebo prapor se jménem či letopočtem.

Archivy a noviny

Když zhruba víš, o koho jde, můžeš hledat dál ve veřejných zdrojích. V Nizozemsku je spousta matrik narození, sňatků a úmrtí digitalizovaná a dá se v nich hledat přes weby jako WieWasWie a Open Archieven. Najdeš tak roky narození, jména sourozenců a kdo si koho vzal. Novější záznamy ještě nejsou veřejné: záznamy o narození se zveřejňují po 100 letech, o sňatku po 75 letech a o úmrtí po 50 letech.

Digitalizované noviny, třeba v Delpheru, obsahují rodinná oznámení, zásnuby, výročí a zprávy ze spolků. Zpráva o stříbrné svatbě může vysvětlit přesně tu fotku, na kterou se díváš už roky. Nehledej jen podle jména: rozpoznávání textu ve starých novinách dělá chyby, takže zkus i varianty jména, nebo hledej podle místa a data.

Nezapomeň na regionální archivy a vlastivědné spolky v místě, kde tvoje rodina žila. Mají fotobanky se starými fotkami ulic a budov a někdy i celé sbírky ze scrapbooků a alb místních obyvatel. Ne všechno je online; e-mail nebo návštěva často přinese víc, než čekáš.

Co zvládne AI

Spousta programů a aplikací na fotky automaticky seskupuje obličeje. Funguje to i na skeny starých fotek a může se to hodit: najednou vidíš, že stejný muž je na dvanácti fotkách, v různém věku. Pak stačí jen jednou zjistit, kdo to je.

Existují i služby, které porovnávají obličeje na starých fotkách s fotkami jiných uživatelů nebo odhadují věk či časové období. Ber to jako návrh, ne jako odpověď. Rozpoznávání obličejů se plete u příbuzných, kteří jsou si podobní, a u starých, rozmazaných fotek ještě častěji.

AI umí fotku taky kolorovat nebo zaostřit. Vypadá to hezky, ale program doplňuje, co nevidí. Kolorovaný kabát tedy neukazuje skutečnou barvu a vylepšený obličej může vypadat trochu jinak, než ten člověk vypadal. Vždycky si schovej původní sken a upravenou verzi používej jen na prohlížení.

Rozmysli si taky, co sdílíš. Rozpoznávání obličejů pracuje s údaji o obličeji a ty jsou citlivé. Fotky rodiny, které nahraješ do online služby, už nepatří jen tobě. Hlavně u lidí, kteří ještě žijí, se nejdřív zeptej, jestli jim to nevadí.

Jméno nakonec vždycky pochází z něčí paměti nebo z papíru. AI ti pomůže hledat, odpověď ti dá rodina a archivy.

Zapiš to pro ty, kdo přijdou po tobě

Co zjistíš, má cenu jen tehdy, když se to zachová. Piš to tak, aby to bylo srozumitelné i za padesát let.

• Na zadní stranu volných fotek piš měkkou tužkou a lehce, podél okraje. Nepoužívej propisku ani fix, protlačí se nebo se rozmaže.
• Zapiš, kdo na fotce je zleva doprava, s celými jmény, místo, rok nebo období a odkud to víš: „podle strýce Henka“ nebo „odhad podle oblečení“.
• U větších sbírek si udělej jednoduchý seznam, kde má každá fotka číslo, kdo na ní je, datum, fotografa a zdroj tvých informací.
• Sbírku uchovej v pořadí, v jakém jsi ji dostala, nebo si to pořadí zapiš. I samotné pořadí může něco znamenat.

Když fotky skenuješ, naskenuj i zadní stranu a jména dej do názvu souboru nebo do jeho popisu. Pokud si je chceš uchovat a sdílet s rodinou, aplikace jako Scrappd ti udrží skeny i s příběhy pohromadě na jedné poličce.

A nakonec do alba nebo scrapbooku prostě napiš pod fotky jména, vlastní rukou. Přesně to fotkám v té krabici chybělo.