Historie scrapbooku: od lesklých obrázků po journaling

Kdo dnes lepí stránku s fotkami, pohlednicí a pár řádky textu, dělá něco, co lidé dělají už po staletí. Změnily se jen materiály. Scrapbook má dlouhou a pestrou historii plnou výstřižků, obrázků, kelímků s lepidlem a jednoho slavného spisovatele, který lepení nesnášel.

Odkud pochází to slovo

Anglické slovo scrap znamená útržek, zbytek, něco, co zůstane. Scrapbook je tedy doslova kniha útržků: výstřižků z novin, básní, dopisů, obrázků. V nizozemštině se mu prostě říkalo plakboek, tedy kniha na lepení.

V devatenáctém století dostalo slovo scraps druhý význam. Tak se říkalo vyraženým, lesklým potištěným obrázkům, které se daly koupit jednotlivě: andílkům, květinám, dětským hlavičkám, zvířatům. V Nizozemsku je známe jako glansplaatjes nebo poëzieplaatjes. Scrapbook byl tehdy často kniha plná právě takových obrázků.

V Anglii bylo to slovo v prvních desetiletích devatenáctého století už tak běžné, že vycházely knihy a časopisy se slovem scrapbook v názvu, s tipy, jak útržky sbírat a třídit.

Předchůdci

Ta myšlenka je starší než samotné slovo. Po vynálezu knihtisku měli gramotní lidé najednou před očima mnohem víc tiskovin. Aby se v nich vyznali, opisovali si pěkné pasáže, recepty a citáty do commonplace book, jakési osobní příruční knihy. Studenti v severní Evropě nechávali přátele a učitele psát a kreslit do památníku přátel, vzdáleného předka dnešního památníčku. Rodiny zapisovaly narození a svatby na prázdné stránky rodinné bible.

Ve druhé polovině osmnáctého století vyšla v Anglii dějepisná kniha Jamese Grangera s prázdnými stránkami, aby si do ní čtenář mohl sám vlepit rytiny. Knihám doplněným tímto způsobem se začalo říkat „grangerizované“ knihy. I to je krůček ke scrapbooku: tištěná kniha, kterou si dokončíš sám.

Viktoriánská alba a lesklé obrázky

Velký rozkvět přišel v devatenáctém století, v době královny Viktorie. Umožnily ho dvě věci: papír zlevnil a objevila se nová tisková technika, chromolitografie. Díky ní šlo poprvé ve velkém tisknout barevné obrázky. Přání, reklamní kartičky, doutníkové pásky a etikety byly najednou nádherné a lidem bylo líto je vyhodit.

Barevné obrázky skončily v albech vedle novinových výstřižků, básní, sušených květin, kousků látky a ručně psaných poznámek. Vyráběly je hlavně ženy a děti. Kolem roku 1880 bylo lepení lesklých obrázků mezi dětmi skutečnou mánií. Dívky ve svých knihách dokonce stavěly celé papírové domy: pokoje zařízené nábytkem a lidmi, které vystřihovaly z časopisů a reklam.

Alba si vedli i známí spisovatelé. Lucy Maud Montgomeryová, autorka Anny ze Zeleného domu, do nich lepila výstřižky, pohlednice, kousky látky a sušené květiny. Taková kniha nebyla deníkem plným tajemství, ale sbírkou toho, co člověk považoval za krásné nebo důležité. Byla určená k tomu, aby se ukazovala.

Mark Twain a jeho samolepicí scrapbook

Jedním z nejznámějších lepičů byl Mark Twain, autor Toma Sawyera. Celý život lepil výstřižky do knih, ale s lepidlem se strašně trápil. Lepidlo nikdy nebylo po ruce, když ho potřeboval, nebo bylo zaschlé, nebo rozmazalo inkoust na novinovém výstřižku.

Vymyslel tedy něco lepšího. V roce 1873 získal patent na scrapbook, jehož stránky už byly pokryté vrstvičkou gumy, často v úzkých proužcích přesně tak širokých jako novinový sloupec. Gumu jsi trochu navlhčil, přiložil výstřižek a bylo hotovo. Žertoval, že jeho album lidi ušetří spousty klení.

Album mělo velký úspěch a prodávalo se mnoho let. Ze všech vynálezů, se kterými si Twain pohrával, to byl podle jeho životopisců jediný, který mu skutečně vydělal. Ukazuje to, že lepení bylo už tehdy masovým koníčkem.

Proč album na lepení pak zmizelo

Na konci devatenáctého století přišel na trh skladný fotoaparát. Obyčejná rodina si poprvé mohla fotit sama. Fotoalbum se stalo oblíbeným a to album na lepení změnilo. Fotky zabraly stránky, zatímco dopisy, kartičky a výstřižky skončily v krabicích.

V průběhu dvacátého století bohatě zdobená alba čím dál víc vycházela z módy. Zůstalo hlavně jednoduché fotoalbum. Někteří lidé svá stará alba dokonce považovali za méněcenná a vyhodili je. Lepilo se dál, ale doma, potichu, bez obchodů a časopisů kolem.

Návrat kolem roku 1980

Obrat začal na konci sedmdesátých let ve Spojených státech s rostoucím zájmem o genealogii. Lidé chtěli zachytit historii své rodiny, i s fotkami a příběhy. Kolem roku 1980 upoutala pozornost žena z Utahu desítkami vlastnoručně vyrobených rodinných alb, ve kterých spojovala fotky s textem a zdobením. Otevřela obchod přímo pro takováto alba a nápad se chytil.

V osmdesátých letech následovaly firmy, které prodávaly alba a materiál na domácích předváděcích akcích, kde ses také naučil, jak stránku poskládat. Důležité bylo zjištění, že levný papír a lepidlo fotkám škodí. Bezkyselinový papír, bezpečné lepidlo a pera, která nevyblednou, se stala novým standardem, stejně jako čtvercový formát 30,5 × 30,5 cm (12 × 12 palců).

Průmysl v devadesátých letech

V devadesátých letech se scrapbooking v Americe stal jedním z nejrychleji rostoucích koníčků. Vznikly časopisy, specializované obchody, veletrhy a nekonečně mnoho nových produktů: designový papír, samolepky, razítka, embellishments (drobné ozdoby jako knoflíčky a brads). Scrapbookerky a scrapbookeři se scházeli na crops: večery nebo víkendy, kdy se společně lepilo u stolu plného věcí.

Přes tyto obchody, časopisy a později internet se koníček rozšířil do Evropy, i do Nizozemska a Belgie. Proto pořád používáme tolik anglických slov. Po velkém rozkvětu se v obchodech zklidnilo a hodně specializovaných prodejen zase zmizelo, ale koníček sám zůstal.

Od digitálu k journalingu

S digitálním fotoaparátem přišel i digitální scrapbook: stránky, které vytvoříš na počítači z digitálního papíru a ozdob a pak si je necháš vytisknout. Zároveň vznikla online fóra a blogy, kde scrapbookeři ukazovali svou práci a vyzývali se navzájem pomocí sketches a témat.

Se sociálními sítěmi jako Pinterest a Instagram se to změnilo znovu. Přibyly nové formy, které mají blízko ke starému albu na lepení: junk journal, vyrobený ze zbytků papíru, art journal a bullet journal. Spousta lidí objevila lepení přes ozdobený plánovač, a ne přes fotoalbum. Svým způsobem se tak koníček vrátil ke svým začátkům: ke knize plné útržků, obrázků a vlastních slov.

Proč historici scrapbooky dlouho přehlíželi

Scrapbooky se dlouho nebraly vážně. Platily za kratochvíli žen a dětí, vyrobenou z tiskovin na jedno použití: kartiček, reklam, výstřižků. Archivy si s nimi také moc nevěděly rady. Album na lepení se špatně uchovává: křehký papír, různé materiály přes sebe, lepidlo, které povoluje nebo mění barvu, a vyboulené hřbety. Navíc nepatří do žádné škatulky: není to dopis, kniha ani sbírka fotografií.

Tento pohled se změnil. Historici, knihovníci a konzervátoři dnes vidí, že alba ukazují něco, co oficiálním pramenům chybí: jak žili obyčejní lidé, co se jim líbilo, která představení navštěvovali a koho milovali. Jména a data na zadní straně fotek pomáhají při pátrání po předcích a fotka ulice ukazuje, jak vypadala, než ji vyasfaltovali. Něco vypovídá i pořadí a složení takové knihy, a proto ji muzea nejraději uchovávají celou.

Co to znamená pro tvou knihu

Kniha, kterou teď tvoříš, bude za sto let sama kouskem historie. Pomůže pár věcí:

• Nelep jen fotky, ale i skutečné věci: vstupenku, oznámení o narození, pozvánku.
• Připiš, kdo, co, kde a kdy. Fotka bez jmen je pro další generaci záhadou.
• Piš rukou. Tvoje vnoučata pak tvé písmo poznají i na jiných papírech.
• Vybírej materiál, který vydrží, aby se tvé stránky nerozpadly jako mnoho starých alb.

Chceš mít jistotu, že se tvoje kniha neztratí? Tak si ji i naskenuj. Zůstane zachovaná, i kdyby papír jednou dosloužil.